Když mi bylo šest let začala jsem chodit do 1. třídy základní školy u nás ve městě. První den natěšená, ale i trochu nervózní z toho, co bude, jsem usedla dle 1. září do první lavice naší třídy. Vedle mě seděl kamarád, kterého jsem znala již z mateřské školy jako několik dalších spolužáků. S dětmi jsem se díky naší výborné paní učitelce brzy skamarádila. Dobrý kolektiv byl základem pro společné trávení času dlouhých pět let. To bych ale zatím hodně přeskočila. Vraťme se tedy v 1. třídě.

Kromě toho, že jsem se zde naučila velmi rychle psát a počítat, naučila jsem se i číst. Jako malá jsem pilně ve školní brašně nosila slabikář s barevnými obrázky. Hned poté, co jsem znala všechna písmenka, čekalo mě spojování dvou písmen do slabik, později do slov. Za pár měsíců strávených ve školní lavici jsem se naučila číst. O prázdninách jsem ještě neznala ani všechna písmena a teď čtu. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Nevěříte, jak jsem byla šťastná a na sebe hrdá, když jsem už uměla přečíst nápisy na billboardech nebo televizní program.
V dětství se četba stala mojí každodenní rutinou. Některé děti četly lépe než já, a to mě také hnalo k tomu, abych více trénovala a dohnala je. Po přelouskání takových těch základních dětských knížek jsem v průběhu času našla zalíbení v detektivkách s kouzelnou lupou. Později jsem četla o baletkách, a nakonec jsem skončila u klasických dívčích románů, které čtu doteď.

Celou základní a střední školu jsem po vysvědčení dostávala od rodičů knížku, kterou jsem si sama vybrala. Byla jsem ráda, protože velmi ráda čtu. Člověk si u četby odpočine, zvlášť pokud čte z klasických papírových knih. Bez dovednosti „umět číst“ si dnešní život nedovedu představit.
Jak jsem již dříve zmínila, četba je mým koníčkem. Mám ovšem kamarády, kteří knihy nečtou, protože je to vůbec nebaví. Asi nevědí, že ten, kdo čte, má širší slovní zásobu, a hlavně také lepší pravopis.
A jak to máte vy? Baví vás četba nebo čtení přímo nesnášíte?